Maila - JRT

Tasemnice – tasemnice psí (Dipylidium caninum), tasemnice hrášková (Taenia pisiformis), tasemnice vrtohlavá (Multiceps multiceps), tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus) a další.

Tasemnice psí

Tasemnice řadíme mezi takzvané červy ploché. Jsou dlouhé od několika milimetrů až po několik metrů. Jejich tělo se skládá z hlavičky (skolex), na které jsou přísavky nebo háčky, aby se mohla milá tasemnice dobře držet ve střevě. Za hlavičkou následují články (proglotidy) – od jednoho do několika set. Nejblíže za hlavičkou jsou nejmladší články, na konci nejstarší se zralými vajíčky. Články s vajíčky se odtrhávají a vychází s trusem ven. Tasemnice nemají trávicí soustavu a potravu přijímají povrchem těla. Jsou hermafrodité, každý článek obsahuje samčí i samičí pohlavní orgány. Vývoj tasemnic je složitý, ke svému životu potřebují jednoho nebo i více mezihostitelů. Mezihostitelem může být bezobratlý živočich (blecha) nebo savec (hlodavec, králík, skot, prase i člověk). Z vajíčka přijatého potravou se v trávící soustavě mezihostitele vylíhne larvička, která se dostane do krevního či lymfatického oběhu a usídlí se v orgánech mezihostitele (např. plíce, játra, srdce, mozek….). Tam se usadí a změní se v měchýřek vyplněný tekutinou – boubel, který obsahuje hlavičku tasemnice. Parazitologie rozlišuje několik typů boubelů, to už by ovšem bylo moc podrobností. Boubel čeká a čeká jestli se poštěstí a mezihostitele sežere konečný hostitel ( v našem případě pes). V psím žaludku se boubel rozpustí, hlavička se přichytí ve střevě a začne růst tasemnice.

Prevence:

- boj proti blechám (mezihostitel tasemnice psí)

- krmení pro králíky nesečte na louce, kde se venčí všichni psi z okolí nebo nedávejte psovi zejména střeva (tasemnice hrášková)

- pokud je to ve vašich silách nedovolte psovi požírat ulovené hlodavce (mezihostitelé celé řady parazitů)

- krmíte-li syrovým masem a vnitřnostmi, pak raději prošlé veterinární kontrolou na jatkách (netýká se drůbežího, z toho hrozí salmonelóza, ale jenom vám, protože pes je jako všichni masožravci vůči ní značně odolný)

- kontrolujte namátkově trus či okolí konečníku, články nejčastějších tasemnic jsou viditelné okem

- pravidelný úklid kotce a občasná dezinfekce (vajíčka tasemnic nejsou tak odolná jako u škrkavek)

- odčervení -některé přípravky účinkují na škrkavky i tasemnice(např. Caniverm, Dronthal, Cestal plus), jsou však i tablety speciálně proti tasemnicím (např. Pratel)

Veška a bleška

Zevní parazité psů jsou řazeni mezi členovce - roztoče a hmyz. Členovci jsou dvojího pohlaví. Vývoj členovců je různě složitý, ale pro účinný boj je dobré ho znát.

Nejznámějším vnějším parazitem psů je blecha. Zablešení jsou psi i feny z nejlepších chovů a nejvzácnějších plemen. Samozřejmě i "přírodní" plemeno ČsV, byť chované přírodně na gauči, si leckdy opatří do kožichu nájemníky. Nejčastěji parazituje na psech blecha kočičí (Ctenocephalides felis), blecha psí (Ctenocephalides canis), blecha ježčí (Ceratophyllus erinacei), blecha králičí (Spilopsyllus cuniculi) a blecha slepičí (Ceratophyllus gallinae).

A jak vlastně poznáme, že má náš chlupáč blechy ? Samozřejmě se bude drbat a vykusovat, takže pak už stačí pořádně prohlédnout srst. Nejvíce se blechy vyskytují v oblasti u kořene ocasu, hřbetu, kohoutku a uší. Jestliže v srsti spatříte blechu, určitě není jen jedna. Neuvidíte-li blechy, ale jakási maková zrnka, setřete je na papírový kapesník, navlhčete a rozetřete. Hnědočervené zbarvení, které se patrně objeví je důkaz blešího trusu (nestrávená krev). Pak už nastupuje chemie. Protibleších přípravků je na trhu celá řada v různých cenových relacích, ovšem v tomto případě se nevyplácí šetřit. Proti blechám můžete zaútočit antiparazitární koupelí, postřikem, zásypem. Nezapomeňte na desinsekci okolního prostředí ! Zlikvidujete-li pouze blechy na psu, za pár dní se nastěhují do jeho kožichu jejich potomci. Sanaci okolí musíte provést speciálními protiblešími prostředky, jinak nemůžete spoléhat na 100 % účinek.
Nejdůležitější je ovšem důsledná a dlouhodobá ochrana psa před opětovným napadením blechami. Je několik způsobů prevence a výhodou je, že většina (ne-li všechny) přípravky působí i na klíšťata.

-antiparazitní obojky -(např. Kiltix, Bolfo, Preventic ) podmínkou účinku je trvalé nošení. Pokud je používáte, přesvědčte se, ze jsou odolné vůči vodě. V případě štěňat, březích a kojících fen se ujistěte, že je obojek neškodný.

-spreje - (Frontline, Bolfo, Defendog, Petosan) oblíbená metoda prevence, ovšem ne všichni psi si nechají líbit několik minut trvající důkladnou aplikaci. Nezapomeňte nastříkat břicho a hlavu psa. Hlavu psa nestříkejte přímo sprejem (nebezpečí zasažení očí), ale stříkněte si trochu do dlaně (rukavice) a rozetřete. Opět pamatujte na možnou nevhodnost spreje pro štěňata a březí feny. Přípravek Frontline lze použít u štěňat od 2. dne věku i na březí a kojící feny.

-spot on – (Frontline, Petosan). Přípravek se aplikuje z pipety (dle hmotnosti psa) do oblasti kohoutku. Pro správnou účinnost je důležité, aby se přípravek dostal až na kůži, přes kterou se vstřebává a aby pes po určitou dobu (podle návodu na přípravku) nelezl do vody, či nezmokl. Tento způsob ochrany lze s úspěchem použít zejména u psů, kteří nesnáší spreje.

-zásyp (pudr) – (Bolfo, Alugan) nejstarší forma prevence. Nevýhodou je nerovnoměrné dávkování a kratší doba působení.

-tablety – (Program, Cyflee) – lze kombinovat s ostatními prostředky. Nezabíjí dospělé blechy, ale způsobuje přerušení vývojového cyklu – z vajíček se nevylíhnou larvy. Tato ochrana je vhodná zejména u psů chovaných trvale v bytě, kde mají blechy po celý rok ideální podmínky a úplná sanace prostředí je obtížná.

Ač mnoho lidí tvrdí, že je normální, když pes má blechy, není to pravda. Proti blechám se opravdu vyplatí bojovat na všech frontách. Blechy se slinami vylučují do krve antigeny tzv. hapteny, na které po určité době (většinou 3 – 5 let) může vzniknout alergická reakce a s ní vleklé kožní problémy. A co říci ke známé větě klasika – „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou."? Když je hlad, tak ani blecha nepohrdne člověčí krví.

Častým ektoparazitem jsou i klíšťata. Klíšťat parazituje několik druhů, nejběžnější je klíště obecné (Ixodes ricinus). Klíšťata parazitují na všech teplokrevných živočiších,včetně člověka. Nebezpečná jsou zejména tím, že přenášejí dvě nebezpečné choroby – encefalitidu (zápal mozkových blan) a boreliózu. Obě nemoci ohrožují psa i člověka. Proti encefalitidě se můžete dát očkovat (u psa je klíšťová encefalitida poměrně vzácná), proti lymeské borelióze můžete dát naočkovat svého psa, ovšem vy máte smůlu. V Evropě zatím není očkování lidí možné.
Boreliózu způsobuje bakterie. Přesně se neví, kteří hlodavci, či zvěř jsou pro borelie rezervoárovými, ale ví se, že je s krví z nich do sebe nasají klíšťata. V klíšťatech se borelie vyvíjejí a pomnožují a prostřednictvím slinných žláz a cyklicky vyvrhovaného střevního obsahu se dostávají do krevního oběhu napadeného živočicha. Zde se dále množí a způsobují onemocnění. Borelióza má různé příznaky. U člověka nejčastěji vniklé borelie způsobují zčervenalý flek (erytém) v místě přichycení klíštěte.Objevuje se teplota, zánět klubů atd.. U psa jsou příznaky podobné, ovšem snadno přehlédnutelné. Borelióza je zjistitelná vyšetřením krve a mozkomíšního moku.Léčí se antibiotiky.

Klíště je velice odolné a i po protržení kožovitého břicha nebo ponoření do vody přežije. Nejjistější je klíště spálit. Při vyndávání klíšťat je osvědčenou pomůckou elektrikářský „krokodýlek“ či speciální kleštičky, které koupíte v chovatelských potřebách . Nezáleží na tom, jakým směrem klíště vytáčíte. Pokud zůstane hlavička klíštěte v ráně, je lepší nepokoušet se jí vytáhnout. Sama za nějakou dobu odpadne. Správně by se ranka po vyndání klíštěte měla desinfikovat. Ještě správněji na klíště nesaháme holou rukou a nemačkáme ho mezi prsty, právě kvůli výše zmiňovaným nemocem. Vzhledem ke značnému promoření klíšťové populace ve středoevropském regionu a ke klimatickým podmínkám ideálním pro vývojový cyklus klíšťat v posledních letech (nepříliš tuhá ani dlouhá zima, časný nástup jara s vysokými teplotami, nízké srážky) umožňujícím nárůst jejich početního stavu , se prevence a důkladné prohlédnutí psa, nejlépe po každé procházce, vyplatí.

Méně častými parazity jsou vši a všenky. Celý jejich vývoj probíhá na hostiteli. Jejich vajíčka (hnidy) jsou lepivá a přichycují se na chlupy. Veš je parazit s malou hlavou, málo pohyblivý, živící se krví. Všenka má hlavu velkou, je dobře pohyblivá a živí se kožním mazem, šupinkami kůže a nečistotami na povrchu těla hostitele. Oba parazité jsou příčinou kožních problémů a jejich výskyt je dokladem o velkých nedostatcích v hygieně chovu.

Svrab neboli prašivinu způsobují také ektoparazité a to hned několik různých malých potvůrek. Zákožka psí (Sarcoptes canis) – je asi 0,2 mm velký roztoč. Samičky kladou vajíčka do chodbiček vyvrtaných v kůži. Z vajíček se líhnou larvičky, které se mění v nymfy a ty pak v dospělé jedince. Celý vývoj trvá 10 – 14 dní. Zákožkám opět vyhovují měkké části psího těla. Nejčastěji slabiny, hlava, hruď. Pohyb zákožek v a na kůži vyvolává u postiženého jedince velkou svědivost. Kůže reaguje zánětem, který si škrabající se a lízající se pes dále zhoršuje. Zákožka se přenáší přímým kontaktem, chovatelskými pomůckami, z matky na štěňata. Někdy se může zákožkou psí nakazit i člověk.

Pod lidovým pojmenováním červená prašivina (správně demodikóza) nalezneme dalšího ektoparazita - trudníka psího (Demodex canis). Jde o členovce asi 0,3 mm velkého parazitujícího v chlupových folikulech. V populaci psů a koček se běžně vyskytuje v malém množství. Zdravým jedincům nezpůsobuje žádné problémy. U plemen přešlechtěných a jedinců s oslabenou imunitou však působí vleklé obtíže. Nejčastěji se nemoc projeví u štěňat a mladých psů. Napadeni mohou být podvyživení a oslabení psi, nejčastějí jde o krátkosrstá plemena. Trudník proniká podél chlupu do folikulu, tam se množí a způsobuje jejich roztažení, čímž se chlup uvolňuje a vypadává. Na postižených místech se objevují malé skvrny s řidší srstí, které se později rozšiřují, splývají a vznikají tak velké plochy bez srsti. Tyto plochy mají šedomodrou až načervenalou barvu a z jejich povrchu se odlupují vrstvičky pokožky. První příznaky se projevují nejčastěji kolem očí, na nose, pyscích a předních končetinách. Postižená místa nesvědí. Trudníci se mohou dostat mízní cestou až do vnitřních orgánů. V některých případech mohou příznaky v počátečním stadiu během 1 - 2 měsíců samy vymizet. Léčba je zdlouhavá a složitá, neboť choroba je velmi úporná (je poněkud trudná).

Přeji všem psíkům a majitelům co nejméně problémů s parazity.

autor: Ing. Eva Špreňarová

A je to tady! Hárá se nám fenka...

Hárání znamená začátek pohlavního života feny. Různě velká plemena pohlavně dospívají v odlišném věku svého života. Malá plemena mohou začít hárat již ve 4.měsíci, feny velkých plemen hárají kolem 8 – 9 měsíce věku, individuální vyjímky mohou existovat. Hárání signalizuje schopnost rozmnožovat se. Na počátku pohlavní dospělosti je fenka schopna reprodukce, použití fen v chovu se ale nedoporučuje a to hned z několika důvodů. Prvním z nich je nedokončený vývoj kostry a s tím související nedostatečný prostor pánve, ve kterém při úspěšném krytí zabírá poměrně velký prostor rohy dělohy. Dalším z nich je pozastavení tělesného vývoje a pozastavení sladění hormonálních hladin. Organismus se „zaměří“ na udržení březosti a přeruší tím vlastní vývoj a dozrávání. Dalším argumentem proti zapuštění feny již na prvním hárání je její psychická nezralost. Časté omýlané rčení, že první hárání není co do možnosti zabřeznutí plnohodnotné není pravdou. První hárání může mít jiný průběh než ty, které budou následovat. Může být kratší, může být méně výrazné, ale fenka schopna zabřeznout je.

U čistokrevných fen s PP stanovují podmínky chovnosti chovatelské předpisy daného plemene. Většinou kromě věkové hranice je nutno absolvovat bonitaci, výstavy, složit zkoušky z výkonu apod. Pro psy bez průkazu původu nebo křížence platí hranice minimálního věku pro připuštění bez negativních následků na organismus pro velká plemena nad 18 měsíců, střední plemeno je možné krýt od 15 měsíců, malé od 12ti měsíců věku.

Samotné období hárání (říje) feny se rozděluje na čtyři fáze:
První fáze se odborně nazývá proestrus. Je to období, kdy na vaječnících zrají folikuly („pouzdra“, ve kterých jsou ukryta vajíčka) a zduřuje sliznice dělohy. Pro majitele nebo chovatele feny je tato fáze čitelná častým močením, kdy fenka tímto způsobem dává najevo psům v okolí svůj stav. Většinou je mazlivější, přítulnější. Konec tohoto období je dán světle červeným výtokem z pochvy, který způsobuje praskání cévek její sliznice. Na fázi proestra navazuje další fáze – estrus – nebo též období vlastní říje. Folikuly (ony pouzdra) praskají a uvolňují vajíčka, červený výtok pozvolna přechází v hnědý a slábne. Ke konci estra má fenka zduřelý vývod z pohlavního a močového ústrojí (vateň) a je svolná ke krytí. Zduření je záležitost individuality feny. Může a nemusí být patrné. Některé fenky vyhledávají společnost jiných psů. Některé utíkají. Některé se nechávají nakrývat i jinou hárající fenou. Většinou nebývá problém pro typickou vůni hárající feny na sebe na vycházce v tomto období „nabalit“ další psy. Obrázek pobíhajících bezprizorních psů a volajících majitelů je ve větších městech na plochách určených k venčení psů v období hárání fen jevem poměrně častým. Na vesnici stává fronta psů z okolí za plotem střežené feny. Na řadu pro majitele fen přichází ochranné spreje na háravé feny a volání: „Pozor! Háravka!“, které se může míjet účinkem, takže většinou je provázeno ještě zběsilým úprkem směrem ke střetnuvšící se psí dvojici:-). K naprostému zoufalství pak přivádí majitelé psa, kteří chápu problém hárajících feny jako problém feny, ne jejich psa. Úžasný přístup. Na druhé straně není čemu se divit, oni si přece pořídili psa, ne fenu a věděli, co dělají.

A jestli chcete opravdu krýt?

Svolnost ke krytí můžete jako majitel feny poznat stimulací (drbáním) okolí a kořene ocasu nebo za přítomností psa, který je v kontaktu s fenou. Fena stojí strnule a odklání ocas na bok. Na očichávání psem reaguje pohyby vatně, nastavuje se, při náskoku psa drží a vychází mu svou polohou těla vstříc. Vynalézavost feny i psa v tomto období nezná mezí. Větší feny si menším nápadníkům i lehnou na zem, jen aby dosáhli:-), podhrabané ploty, zničené dveře, překousaná vodítka, postroje, útěky z dokonale zabezpečených prostor.. Za nejvhodnější dobu ke krytí se považuje 9 – 13. den od prvních příznaků hárání. Ale jsou i vyjímky. Zkušenější majitel pozná nejvhodnější dobu na feně podle jejích chování. Fenu má tzv. načtenou. Méně zkušenějšímu majiteli doporučujeme poradit se se zkušenějším a nechat proběhnout 2- 3 hárání, na kterých se fenu bude učit číst.

Další fáze hárání – metestrus – je období konce říje. Na vaječníku vznikne žluté tělísko, které hormonálně udržuje březost, sliznice dělohy je přichystaná na přijetí oplodněných vajíček. Říje potom přechází do březosti (gravidity), v případě nakrytí nebo do klidové (diestrické) fáze, která poté přechází do stadia klidu (anestrus).

Celý tento cyklus trvá od 3 do 4 týdnů, samotná fáze barvení 7 – 14dní (ale i tři týdny). Délka i průběh říje je u každého zvířete jiná, základní pravidla shodná. Při pořízení feny do bytu je nutné brát v úvahu poměrně dlouhé období barvení. Většinou jsou řešením hárací kalhotky, ale může se stát, že je feny odmítne. Čistota feny je podmíněna její individualitou, stejně jako intenzita barvení. „Ideální“ z hlediska držení feny je fenečka, která intenzívně barví a při tom trhá hárací kalhotky na kusy:-)

Pes je tzv. diestrický, tzn. že se u jedinců tohoto živočišného druhu vyskytuje říje zpravidla 2x ročně. Fenky tedy ročně hárají 2x, zpravidla časně z jara a na konci léta nebo na podzim. U primitivních plemen (např. husky, malamut) mohou být feny monoestrické (hárají jen jedenkrát ročně, stejně jako divocí psi). Vyjímečně feny hárají 3x do roka. Při každém hárání je fena schopna zabřeznutí.

Z hlediska fyziologie je vhodné krýt fenu pouze jedenkrát ročně, poté nechat organismus odpočinout. Na častější krytí, které se většinou uskuteční z ekonomických důvodů, feny reagují snížením četnosti vrhu (nižší a nižším počtem narozených štěňat).

Při chtěném krytí fena jezdí zásadně za psem. Předchází tomu většinou diskuze o výběru vhodného partnera, kontakt s majiteli psa, domluva, hlídání vhodného termínu ke krytí, překrytí apod. Pes by měl být ve známém prostředí, nejlépe u sebe doma. Krytí je jednorázový akt. Sympatie nebo nesympatie k partnerovi jsou kupodivu podobné, jako je tomu u lidí. Jsou psi, kteří se fence mohou evidentně zamlouvat a psi, které přijme – dá-li se to tak říci - z povinnosti. Fenku můžete nechat u majitelů psa i na delší dobu (2-3 dny). Většinou o nakrytou fenu ale pes ztrácí zájem. Při volném pohybu feny a volném výběru partnera se může klidně i stát, že bude partnerů několik.

POZOR! Pes může být ochoten krýt fenu i s výtokem, který není způsoben stavem odpovídající říji. Tzn., že může chtít krýt i fenku s onemocněním pohlavního ústrojí. V případě, že má fenka výtok mimo obvyklé období hárání a i přesto na ni reagují psi, zkuste pro jistotu navštívit veterinárního lékaře.

Praktická rada závěrem: háravou fenku není třeba v období hárání držet mimo vodní toky. I háravá fenka se může koupat.